Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen málo kapel dokáže nastolit tak dusnou atmosféru, jako LLNN. Je v tom až apokalyptická temnota, syrovost a intenzita. Třetí album „Unmaker“ podtrhuje vzestupnou tendenci jejich kompozičních schopností. I tady dochází k ostrému střetu hlomozných kytarových ploch a riffů, které Christian Bonnesen velmi často používá jako nástroj pro budování tlaku. Kytary mívá rozostřené za míru čitelnosti a melodické linky přenechává syntezátorům. Skladeb jako je „Obsidian“, kde je nějaký nosný kytarový riff, je velmi málo. Vůbec to ale nevnímám jako chybu alba. Bonnesen jen svůj nástroj používá trochu jiným způsobem, než jiní.
Celá deska má poměrně hodně zrnitý zvuk, který narušují hlavně některé čisté klávesové rejstříky, ostře díky tomu vyčnívající z hlukových monolitů, jež buduje kytara. Ačkoliv klávesy občas znějí zvukem, který by bylo možné označit za retro, v koloritu celku odvádějí skvělou práci. Dá se říci, že na nich stojí většina celkové atmosféry a mnoho melodických motivů.
Vedle natlakovaných explozí, které bičuje hysterický vokál, tu jsou i ambientní, dronové nebo noisové elementy. Ty budují zvukovou špínu, v níž celá deska plave. Musím přiznat, že jsem si při poslechu mnohokrát vzpomněl na poslední desku TODAY IS THE DAY, která má místy podobně bezútěšnou atmosféru.
Základem aktuální desky je stále sludgemetalová bažina, která přechází do grindcoreových extrémů. Pokud LLNN zvolní tempo, tak jen proto, aby přišla zneklidňující mezihra, jenž je předzvěstí, že se za chvíli strhne intenzivní burácivé peklo. Takovou skladbou je například „Interloper“. Ten začíná nervózní až postrockovou linkou, co vás zavede až do téměř industriální drtikolné mechaniky, která nebere zajatce.
Třetí album LLNN je šumivá, hrubozrnná a trochu nemilosrdná deska. Je dusná a depresivní. Ve svých náladách silně intenzivní v tom, jak na člověka působí. Hoši jsou jednou z mála kapel, která dokáže do temného brutálního hardcoreu propašovat klávesy tak, aby mi to nevadilo. Ba naopak, udělat z nich svoji nejsilnější zbraň. Sdílím s nimi vášeň pro sci-fi žánry a oni dokáží tvořit zvukovou složku k těm nejtemnějším tématům vědeckofantastického světa. Samotný motiv alba koketuje se zneužíváním technologie, která ohýbá lidstvo. Děsivé může být už jen to, že když se nad těmi tématy zamyslíte hlouběji, dojdete k názoru, že už to vlastně dávno není sci-fi.
Třetí album LLNN je šumivá, hrubozrnná a trochu nemilosrdná deska. Je dusná, depresivní a ve svých náladách silně intenzivní v tom, jak na člověka působí.
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.
Metalovější souputníci Vesničanů z města Ioanniny se hlásí s nádherně eklektickou metalovou kolekcí, která s chutí kloubí hard rock, heavy metal, stoner a pulzující řecké folkové party. Dominuje bublavá basa, výrazné perkuse a nápadité delší kompozice.
Kto pamätá, že Poly natočil akustickú dosku už v roku 1992? Z toho pohľadu je projekt POLY NOIR ďalšou z odbočiek v kariére polyhistora. "Noir country" s priznanými inšpiráciami a Polyho charakteristickou poetikou (objaví sa aj Joe!) stojí za vypočutie.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.