Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen málo kapel dokáže nastolit tak dusnou atmosféru, jako LLNN. Je v tom až apokalyptická temnota, syrovost a intenzita. Třetí album „Unmaker“ podtrhuje vzestupnou tendenci jejich kompozičních schopností. I tady dochází k ostrému střetu hlomozných kytarových ploch a riffů, které Christian Bonnesen velmi často používá jako nástroj pro budování tlaku. Kytary mívá rozostřené za míru čitelnosti a melodické linky přenechává syntezátorům. Skladeb jako je „Obsidian“, kde je nějaký nosný kytarový riff, je velmi málo. Vůbec to ale nevnímám jako chybu alba. Bonnesen jen svůj nástroj používá trochu jiným způsobem, než jiní.
Celá deska má poměrně hodně zrnitý zvuk, který narušují hlavně některé čisté klávesové rejstříky, ostře díky tomu vyčnívající z hlukových monolitů, jež buduje kytara. Ačkoliv klávesy občas znějí zvukem, který by bylo možné označit za retro, v koloritu celku odvádějí skvělou práci. Dá se říci, že na nich stojí většina celkové atmosféry a mnoho melodických motivů.
Vedle natlakovaných explozí, které bičuje hysterický vokál, tu jsou i ambientní, dronové nebo noisové elementy. Ty budují zvukovou špínu, v níž celá deska plave. Musím přiznat, že jsem si při poslechu mnohokrát vzpomněl na poslední desku TODAY IS THE DAY, která má místy podobně bezútěšnou atmosféru.
Základem aktuální desky je stále sludgemetalová bažina, která přechází do grindcoreových extrémů. Pokud LLNN zvolní tempo, tak jen proto, aby přišla zneklidňující mezihra, jenž je předzvěstí, že se za chvíli strhne intenzivní burácivé peklo. Takovou skladbou je například „Interloper“. Ten začíná nervózní až postrockovou linkou, co vás zavede až do téměř industriální drtikolné mechaniky, která nebere zajatce.
Třetí album LLNN je šumivá, hrubozrnná a trochu nemilosrdná deska. Je dusná a depresivní. Ve svých náladách silně intenzivní v tom, jak na člověka působí. Hoši jsou jednou z mála kapel, která dokáže do temného brutálního hardcoreu propašovat klávesy tak, aby mi to nevadilo. Ba naopak, udělat z nich svoji nejsilnější zbraň. Sdílím s nimi vášeň pro sci-fi žánry a oni dokáží tvořit zvukovou složku k těm nejtemnějším tématům vědeckofantastického světa. Samotný motiv alba koketuje se zneužíváním technologie, která ohýbá lidstvo. Děsivé může být už jen to, že když se nad těmi tématy zamyslíte hlouběji, dojdete k názoru, že už to vlastně dávno není sci-fi.
Třetí album LLNN je šumivá, hrubozrnná a trochu nemilosrdná deska. Je dusná, depresivní a ve svých náladách silně intenzivní v tom, jak na člověka působí.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.